Alžběta Kumstátová má za sebou několik sochařských realizací pro městský veřejný prostor. V době covidového bezčasí se začala zabývat malbou. Že nešlo o slepou uličku, dokazuje výstava v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem.
V závěsném obraze autorka našla ideální médium pro reflexi svého prožívání krajiny.
Sochařka, zvyklá pracovat v bronzu, s kamenem nebo dřevem, zvolila techniku akrylu na plátně.
„Od té doby se v malbě nezastavila,“ říká kurátorka výstavy Petra Mazáčová. „Ukázala, že umí souznít i s diametrálně odlišným výtvarným médiem.“ Záměrně umocňuje plošnou stylizaci obrazové plochy tak, že může asociovat techniku serigrafie. Diváka zasáhne osobitá barevnost a vůbec zvýšená citlivost pro práci s barvou. Pro ctitele díla Jiřího Johna a Michala Ranného není bez zajímavosti, že Alžběta Kumstátová volně navazuje na jejich poetický krajinářský odkaz. To podtrhuje i kurátorský výběr Petry Mazáčové, která autorce připravila první samostatnou výstavu na půdě regionální galerie.
Alžběta Kumstátová tíhne ke krajině Českého středohoří. Silueta radobýlského kopce, kterou zná od dětství, se stala středobodem její malířské tvorby. Jak sama s překvapením přibližuje poslední tři roky své práce: „Zpočátku jsem se v prvních malířských pokusech zabývala hlavně kompozicí, barevností a rytmem. Jehlan, respektive trojúhelník, mě nejdříve fascinoval také spíše z kompozičního hlediska.
Až po nějaké době jsem s údivem zjistila, že se ten geometrický tvar začíná čím dál víc podobat siluetě Radobýlu, kopce, který se vám v Litoměřicích nečekaně zjevuje v zadním plánu panoramatu města, ať stojíte kdekoliv. Byl to zvláštní pocit, uvědomit si, jak moc se asi člověku zapisuje do podvědomí prostor, ve kterém žije (vyrůstá), když se dokáže naprosto bez jakékoliv vůle objevit tam, kde ho vůbec nečekáte. Od tohoto momentu „prozření“ se stále nemůžu nabažit práce s různými variantami tohoto kopce a krajiny s nebem kolem něj. Stal se jakýmsi symbolem i pro ostatní středohořské „sopky“. Někdy si říkám, jestli už to není moc, ale nakonec Paul Cézanne taky maloval jeho Mont Sainte-Victoire mnohokrát,“ uzavírá umělkyně v nadsázce.
S přírodou rezonují i další náměty, jež Kumstátovou přitahují, ať už jde o motiv zvířete-fantóma či třeba symbolického (a mimochodem ke středohořské ovocnářské tradici odkazujícího) jablka. Výsledkem jsou obrazy jak poutavé, tak hluboké, nadané snovou imaginací. Nechybí ani tíživá atmosféra s potemnělou barevností, provázaná s existenciálním motivem osamoceného domu.
Podrobnosti o konání
Datum: 23.2.2024 - 19.5.2024