Naučné putování loupežníka Štětky

V dávných dobách třicetileté války byl loupežník Štětka pánem hlubokých lesů, polí i strání v okolí městečka Štětí. Dnes je jeho domovem bývalá jeskyně Mordloch, ukrytá daleko od lidí uprostřed stračenských lesů. Kde kdo jej v kraji zná. Chudé a poctivé chrání, nepoctivost a lakotu spravedlivě trestá. Tento kraj mockrát křížem krážem prochodil. Zná zde každou cestu i pěšinku v mlází.

Při dobrodružném putování s loupežníkem Štětkou narazíte na naučné tabule, které vám prozradí vše o historii, přírodě, fauně a flóře, průmyslu a zemědělství zdejšího regionu či navštívíte bájnou jeskyni Mordloch loupežníka Štětky. Vyzkoušet také můžete poznávací soutěž Po stopách loupežníků či loupežnický geocaching.

Zastávky

Období před rokem 1945

Hlavní činnost obyvatelstva na štětském venkově byla odedávna nerozlučně spjata se zemědělskou výrobou. Ta byla primární náplní života zdejších obyvatel, poskytovala jim obživu a udávala rytmus jejich životům. V polovině 19. stol. zanikl i zde dosavadní patrimoniální způsob vlastnictví zemědělské půdy a ta se stala suverénním majetkem velkého množství selských hospodářství a zčásti i obecní držbou.

Mezi tímto souborem přežívala torza bývalých šlechtických velkostatků, která se často dostala koupí do rukou zbohatlých, ale podnikavých nešlechticů. Jejich rozsah ještě redukovala první pozemková reforma v roce 1919 po vzniku Československé republiky. Nový stát se tehdy pokusil čechizovat území s převládajícím německým etnikem tím způsobem, že okleštěné velkostatky a obecní půdu přiděloval přednostně do pronájmu nebo ke koupi českým zájemcům, často legionářům nebo jinak zasloužilým Čechům, což budilo velkou nacionální nechuť usedlých německých obyvatel k novému státu.

Vzájemné národnostní napětí vyvrcholilo v roce 1938, když po mnichovské dohodě Německo obsadilo pohraniční území a zdejší česká menšina byla z největší části vyhnána do zřízeného Protektorátu Čechy a Morava. Po dalších sedmi letech se česko - německá averze dočkala dalšího obráceného vyvrcholení, když po roce 1945 jsme sami německé obyvatelé ze sudetského území vypudili.

Období po roce 1945

Počáteční období po druhé světové válce v pravobřežní části štětského regionu je charakterizováno nejdříve vyvlastněním německých majitelů domů a podniků ve městě a zemědělských usedlostí ve vsích a jejich následným odsunem. Do vysídlených vesnic a městeček se vracela jednak česká menšina, vypuzená roku 1938, ale hlavně sem přicházeli čeští bezzemci z vnitrozemí. Tito noví osídlenci byli z velké části dobří manuální pracovníci, často dříči, ale většinou neuměli samostatně hospodařit, a tak nebylo divu, že bývalí kočové neuměli organizovat práci ve větším měřítku.

Období po roce 1948

Druhý zásadní krok přišel po komunistickém převratu v roce 1948, kdy docházelo k víceméně násilnému zániku soukromého hospodaření a k jeho nahrazování Jednotnými zemědělskými družstvy (JZD) a Státními statky. První vlna masového združstevňování nastartovala v roce 1949 pod tlakem okresních výborů KSČ v intencích nového zákona o JZD. Do konce roku 1953 vzniklo na litoměřickém okrese již 66 družstev, ale některá družstva začala brzo stagnovat. Také nový nezvyklý způsob hospodaření měl negativní dopad na rozsah obdělávané zemědělské půdy, která se zmenšila až o 15 %. Neprosperující JZD záhy zanikala a jejich majetek pohltily Státní statky.

První JZD vzniklo na Štětsku v Počeplicích již v roce 1950. Kvůli katastrofickému úbytku zaměstnanců v šedesátých letech došlo v roce 1960 ke sloučení tří JZD: Počeplice, Štětí a Stračí s názvem JZD Mírová cesta Počeplice. V roce 1970 se sloučily v regionu JZD Mírová cesta Počeplice s JZD Radouň a JZD Brocno-Chcebuz.

Období po roce 1989

V dosavadním programu fungovalo družstvo i po roce 1989 až do roku 1993. Toho roku družstevníci transformovali dosavadní JZD na akciovou společnost Agropodnik Radouň. Od roku 1996 se podnik jmenuje Texal a. s. Radouň. Od roku 1997 bylo zrušeno pěstování chmele, o dva roky později i pěstování cukrové řepy. Nyní se výrobní zaměření společnosti Texal zaměřuje především na pěstování obilovin, olejnin a silážní kukuřice.

Vinice na Štětsku

Již v 15. stol. se na stráních kolem Stračí rozprostíraly rozsáhlé vinice, původně patřící k panství Česká Lípa. V tehdejší době však vinice už měly malou produktivitu, neboť poskytovaly maximálně 2 – 3 sudy vína ročně.

Na svazích obrácených k jihozápadu, se dařilo výtečnému vínu, které si prý nezadalo s mělnickým. Štětské vinice byly výhradně soukromým majetkem, o některých majitelích se lze dočíst v městských knihách, konkrétně v knize trhů a vinic z roku 1638. Z vlastníků v knize uvedených je pravděpodobně nejzajímavější pan Matthias Purkyně, profesor a slavný psycholog české národnosti, který je jako vlastník vinice ve Štětí uveden v letech 1612 – 1618. Vinice ve třicetileté válce zcela zanikly a již nikdy se o nich neobjevila nějaká písemná zmínka.

Fotogalerie

Galerie - Újezd